07. Právo na Vaší straně - Dohoda o mlčenlivosti

Dohoda o mlčenlivosti v pracovněprávních vztazích

Často se stává, že zaměstnancům jsou předkládány k podpisu dohody o zachování mlčenlivosti, které jsou koncipovány jako dodatek k pracovní smlouvě zaměstnance, přičemž se v některých případech vágně tyto dohody odvolávají na smluvní ujednání zaměstnavatele s třetí osobou, jejíž zájmy by měl zaměstnavatel chránit, a upravují odpovědnost zaměstnance za škodu. Následující právní úvaha se věnuje tomu, zda je tento postup zaměstnavatele v souladu s pracovněprávními předpisy a správný ve světle vydané judikatury soudů. 

Dohoda o mlčenlivosti zavazující zaměstnance především nemůže vycházet z vágních skutečností, vztahovat se k ochraně zájmů ne zaměstnavatele, ale jiných třetích osob, a taktéž v důsledku toho nemůže být dovozována odpovědnost zaměstnance za škodu vzniklou třetí osobě, a to proto, že zákoník práce upravuje pouze vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, nikoliv mezi zaměstnanci a třetími osobami (§ 1 písm. a) zákoníku práce) a současně platí zvláštní zákonná ochrana zaměstnance v pracovněprávních vztazích. 

Pokud jde o náhradu škody, Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021, zredukoval osobní působnost všech obecných skutkových podstat odpovědnosti (např. § 2910 o. z.) tak, že se nepoužijí, naplní-li je někdo, kdo je zároveň tzv. nesamostatným pomocníkem a současně je "dostatečně závislý" na svém principálovi. NS zavedl zákonem nepředvídanou stratifikaci nesamostatných pomocníků ve smyslu první věty § 2914 o. z. na:

skutečně nesamostatné pomocníky, kteří jsou natolik závislí na svém principálovi, že je paušálně vyloučena jejich přímá odpovědnost, a jakési "polosamostatné" pomocníky, jejichž autonomie ve vztahu k principálovi sice není natolik silná, aby mohli být považováni za samostatné pomocníky ve smyslu druhé věty § 2914 o. z., ale alespoň nějakou autonomii mají, čímž je odůvodněna jejich přímá odpovědnost vůči poškozeným.

Zaměstnanci spadají podle Nejvyššího soudu vždy ve smyslu konceptu závislé práce do první uvedené kategorie. 

Ze zákonné definice závislé práce je zřejmá zjevná navázanost zaměstnance na zaměstnavatele, jehož jménem vykonává pracovní činnost, a jeho podřízenost pokynům, kterými jeho činnost řídí. Jestliže zaměstnanec při škodní události z tohoto rámce nevybočí, je třeba nejednoznačnou dikci § 2914 věty první o. z. vyložit tak, že za újmu způsobenou zaměstnancem odpovídá výlučně zaměstnavatel, jako by ji způsobil on sám, byť se tak stalo osobní činností zaměstnance, kterého k tomu použil. 

Výslovná povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, se kterými se zaměstnanec seznámí v průběhu trvání pracovního poměru, zákoníkem práce pro všechny zaměstnance uložena není. Povinnost mlčenlivosti zaměstnanců se často dovozuje jen extenzivním výkladem § 301 písm. b) ZP, podle kterého jsou zaměstnanci mimo jiné povinni nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. 

Obsah pojmu "oprávněný zájem zaměstnavatele" nelze přesně (ani taxativně) vymezit. Dle dostupné právní definice za oprávněný zájem zaměstnavatele "je možné považovat pouze takový zájem, jenž je v běžném podnikatelsko-konkurenčním prostředí ospravedlnitelný, přiměřený a nezasahuje neúměrným způsobem do právem chráněných statků (zájmů) ostatních subjektů, a to včetně zájmů zaměstnanců samotných" (Podrazil, P.: Povinnost loajality zaměstnance aneb koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Právní rozhledy 8/2016, s. 275). Petr Hůrka pak mezi (oprávněné) zájmy zaměstnavatele řadí také "úspěšnou realizaci jeho činnosti, dodržování právních předpisů, reprezentaci společnosti navenek, ochranu zdraví a majetku atd." (Hůrka, P. in Vysokajová, M., Kahle, B., Randlová, N., Hůrka, P., Doležílek, J.: Zákoník práce. Komentář. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 7.) 

Podle stanoviska veřejného ochránce práv (Č. j.: KVOP-30982/2020 ) v případě mlčenlivosti, jež vyplývá z povinnosti jednat v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele podle ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce a která je stanovena všem zaměstnancům, bude v konkrétním případě vždy nutné zkoumat, zda by vyzrazení určité skutečnosti mohlo zasáhnout do oprávněného zájmu zaměstnavatele. 

Výslovná povinnost mlčenlivosti je zákoníkem práce v § 303 ZP uložena pouze pro zaměstnance ve správních úřadech a pro zaměstnance vyjmenovaných zaměstnavatelů (§ 303 odst. 1 ZP ). U zaměstnanců vyjmenovaných v § 303 odst. 1 ZP se proto jedná o zákonem uloženou povinnost a tato zákonem uložená povinnost se na zaměstnance vztahuje přímo, aniž by musel zaměstnavatel cokoliv dalšího činit. Při výkonu práce povinnost mlčenlivosti při výkonu některých činností ukládají i jiné právní předpisy (např. výkon práce zdravotnického pracovníka, zaměstnanci bank). 

Pokud je povinnost mlčenlivosti uložena zákoníkem práce pro některé zaměstnance nebo je uložena jinými předpisy, není potřebné povinnost mlčenlivosti zaměstnancům zvlášť ukládat anebo sjednávat s nimi dohodu o mlčenlivosti.

Lze současně důvodně předpokládat, že jestliže každý pracovněprávní vztah zakládá povinnost loajality zaměstnance ke svému zaměstnavateli, pak je taktéž každý zaměstnanec povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, jejichž vyzrazení neoprávněným osobám by mohlo zaměstnavatele ohrozit či poškodit, tedy by takové jednání bylo v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Povinnost loajality tudíž zakládá podle komentářové literatury i obecnou povinnost mlčenlivosti zaměstnance, a proto ani v tomto případě by nebylo nutno dohodu o mlčenlivosti se zaměstnancem nad tento rámec sjednávat, zákon tento postup nepředpokládá, ani závazně nestanovuje. Možností je dvoustranné ujednání se zaměstnancem v dohodě, tedy dobrovolné převzetí povinnosti mlčenlivosti zaměstnancem. Takovou dohodu ovšem nemá zaměstnanec povinnost podepisovat. 

Zaměstnavatel taktéž nemůže zaměstnancům ukládat povinnosti nad rámec zákona a v tomto případě zakotvovat povinnost mlčenlivosti např. v pracovním řádu nebo vnitřním předpisu. 

Pokud chce podnikající zaměstnavatel zaměstnance zavázat k mlčenlivosti, pak je právní možností v těchto případech:

1. vyhlášení obchodního tajemství podle § 504 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, a při jeho porušení postupovat podle § 2985 NOZ a § 2988 NOZ až § 2990 NOZ . Výhodou obchodního tajemství je ta skutečnost, že se vztahuje na všechny třetí osoby, tzn. nejenom na zaměstnance v pracovním poměru, spolupracující osoby, ale i na všechny ostatní podnikatele či jiné osoby. Další výhodou je, že občanský zákoník zajišťuje větší a širší možnosti ochrany než zákoník práce. Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem zaměstnavatele a zaměstnavatel jejich utajení zajišťuje
   
2. sjednání se zaměstnancem dohody o ochraně utajovaných skutečností, které chce zaměstnavatel chránit.